Mýty a fakta o pupečníkové krvi 

Pupečníková krev je fenoménem současnosti. To je fakt. Velmi se o ní mluví, píše, ale vzniká i řada částečných nebo úplně zavádějících mýtů, které se šíří mezi rodiči a někdy dokonce i v lékařských kruzích. Které z nich jsou nejrozšířenější a jaká je skutečnost?

MÝTUS Č. 1

Lékaři nikdy nemohou použít vlastní pupečníkovou krev dítěte na jeho léčbu. Obsahuje totiž zárodky onemocnění.

Každý rok se na světě uskuteční desítky tisíc autologních transplantací krvetvorných kmenových buněk, neboli transplantací vlastních krvetvorných buněk, kdy je pacient „daruje“ sám sobě. Pokud je možné k léčbě použít vlastní krvetvorné kmenové buňky a pacient je má i k dispozici, jedná se o ideální situaci, protože odpadá problém posuzování shody či neshody mezi dárcem a příjemcem. Odpadá tedy i problém imunitní reakce štěpu proti hostiteli, potransplantačního onemocnění, které je hlavní příčinou úmrtí transplantovaných pacientů. Podání vlastních krvetvorných kmenových buněk se provádí i při onemocněních, jako jsou lymfomy, myelomy nebo solidní nádory. Podle studie převzaté z odborného onkologického časopisu Journal of Clinical Oncology byly vlastní transplantáty kmenových buněk u dětí s některými typy leukémií stejně úspěšné jako sourozenecké transplantáty. Pupečníková krev není kontaminovaná například nádorovými buňkami a není ani poškozená léky, chemoterapií či jinými faktory prostředí, protože se odebírá po narození. Vlastní štěp krvetvorných buněk z pupečníkové krve je možno využít i k rychlejšímu zotavení při agresivní léčbě cytostatiky, protinádorovými léky, které mají řadu nežádoucích účinků (obvykle platí, že čím vyšší dávka chemoterapie, tím menší riziko návratu onkologické choroby, ale zase vyšší riziko infekce z důvodu likvidace obranných bílých krvinek.

Samozřejmě existují onemocnění, při jejichž léčbě není možné použít vlastní krvetvorné kmenové buňky, protože původ choroby v nich může být přítomný od narození. Jedná se zejména o různé typy genetických onemocnění krvetvorby nebo metabolismu. Potřebu léčby krvetvornými buňkami - ať již vlastními nebo od dárce – určuje ošetřující lékař ve spolupráci s transplantační komisí. Oni určí, jaký zdroj krvetvorných kmenových buněk je v případě konkrétní diagnózy nejvhodnější.

MÝTUS Č. 2

Pravděpodobnost, že někdo bude po dobu života potřebovat pupečníkovou krev je tak malá, že se ji odebrat a skladovat nevyplatí.

Příčina vzniku většiny nádorových onemocnění, ale i získaných poruch krvetvorby nebo metabolismu, je neznámá. Věda v oblasti léčby krvetvornými buňkami velmi rychle pokračuje vpřed, a proto je těžké přesně vypočítat pravděpodobnost, s jakou rodina může využít transplantát z pupečníkové krve při současných nebo budoucích léčebných postupech. Podle posledních výzkumů je pravděpodobnost, že dítě budě někdy potřebovat svoje vlastní kmenové buňky odebrané při porodu, asi 1: 450.

Do toho však ještě nejsou započteny nové, potenciální možnosti použití krvetvorných kmenových buněk z pupečníkové krve v regenerativní medicíně na léčbu onemocnění srdce, cukrovky, revmatoidní artritidy, Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby, poškození míchy atd. šance použití kmenových buněk po dobu života se s rozvojem vědy a medicíny neustále zvyšuje a pro hluboce zamrazené kmenové buňky z pupečníkové krve neexistuje „doba exspirace“.

MÝTUS Č. 3

Není nutné dát si zamrazit vlastní pupečníkovou krev, stačí, když vlastní krvetvorné kmenové buňky člověku odeberou z kostní dřeně až v průběhu života, když ví, že je bude potřebovat.

Ano, existuje možnost odebrání krvetvorných kmenových buněk i z jiných zdrojů, a to přímo z kostní dřeně nebo z periferní krve, kam se buňky vyženou z kostní dřeně pomocí stimulačních látek. Existují však tři srozumitelné a nezpochybnitelné důvody, proč jsou krvetvorné buňky z pupečníkové krve odebrané při narození mnohem lepší alternativou, než je odběr z kostní dřeně nebo periferní krve.

Za prvé: s krvetvornými buňkami onkologického pacienta se často odeberou i nádorové buňky a při transplantaci se vrátí pacientovi. Obavy ze zanesení nádorových buněk nazpět pacientovi jsou pravděpodobně největším limitem širšího použití transplantace vlastních krvetvorných buněk.

Druhým důvodem, proč je vlastní pupečníková krev vhodnější než krvotvorné buňky pacienta z jiného zdroje, je skutečnost, že pacientovy krvetvorné kmenové buňky jsou již poškozené předcházející chemoterapií nebo ozařováním. Ozařování a většina cytostatik totiž nejvíce poškozují právě krvetvorné buňky v těle.

Třetím důvodem je situace, kdy se nepodaří odebrat dostatečné množství kmenových buněk, a proto není možné transplantaci provést. Pokud by v takovém případě měl pacient k dispozici třeba jen malý transplantát z pupečníkové krve, je možné provést tzv. kombinovanou transplantaci, a tak tento problém vyřešit.

MÝTUS Č. 4

Transplantát z pupečníkové krve bývá často příliš malý a většinou stačí jen pro dětské pacienty.

Hmotnost pacienta, pro kterého může být transplantát použitelný, se určuje podle obsahu tzv. jaderných buněk, kam patří i krvetvorné kmenové buňky. Už dávno neplatí, že transplantát z pupečníkové krve většinou vystačí pouze pro dětské pacienty.

Dnes již mají gynekologové dostatek zkušeností na to, aby uměli odebrat dostatek pupečníkové krve, která by v případě potřeby stačila i pro dospělého příjemce. V 30 procentech případů stačí odběr pro pacienta s hmotností nad 60 kg. Dalším argumentem ve prospěch transplantátu z pupečníkové krve je skutečnost, že krvetvorné buňky již lze v praxi namnožit, nazývá se to expanze krvetvorných buněk. Zavedení této metody do klinické praxe v širokém měřítku je jen otázkou času.

MÝTUS Č. 5

Odběr pupečníkové krve ubere vzácnou krev mému dítěti.

Pupečníková krev obsažená v pupeční šňůře a v placentě se po porodu standardně považuje za biologický odpad. Pokud tedy požádáte o odběr pupečníkové krve pro své dítě, jediná změna oproti standardnímu postupu je ta, že po zasvorkování a přestřihnutí pupečníku, tedy potom, co novorozence odnesou k dalšímu ošetření pediatrem, porodník pomocí jehly a dlouhé kanyly odebere vzácný mok ze žil spirálově stočené pupeční šňůry. Až po tomto úkonu, kdy se již pupečníková krev i se svými vzácnými součástmi nachází ve speciálním vaku s protisrážlivým roztokem, se pupeční šňůra s placentou stávají součástí odpadního materiálu.

MÝTUS Č. 6

Krvetvorné kmenové buňky v pupečníkové krvi nejsou po dlouhodobém skladování životaschopné.

Směrnice amerického ministerstva zdravotnictví ke skladování pupečníkové krve uvádějí, že kmenové krvetvorné buňky se v tekutém dusíku dají skladovat neomezeně dlouho. V současnosti neexistuje důkaz, že by tyto buňky skladované při teplotě -196 °C za neporušených podmínek ztráceli životaschopnost nebo biologickou aktivitu. Zatím nejstarší klinicky použité buňky byly spermie uskladněné v tekutém dusíku 28 let. Poslední poznatky z České republiky ukazují, že 15 let zamrazená pupečníková krev má stejné vlastnosti jako pupečníková krev zamrazená několik týdnů.

MÝTUS Č. 7

Pokud by mé dítě někdy potřebovalo transplantaci krvetvorných kmenových buněk, vždy jsou zde ještě dárcovské banky, v kterých je možné najít vhodného dárce.

Při řadě onemocnění se využívají přednostně nebo výlučně pouze vlastní (autologní) krvetvorné kmenové buňky. Z důvodů, které jsme tu již uváděli, je nejvhodnější a nejbezpečnější transplantát z vlastní pupečníkové krve. Pokud je nutné k léčbě použít krvetvorné kmenové buňky od zdravého dárce, hledá se vhodný dárce mezi rodinnými příslušníky. Až po selhání této možnosti se hledá v mezinárodních registrech kostní dřeně a pupečníkové krve. Stává se však, že pro určitý počet pacientů se nepodaří najít vhodného dárce ani při opakovaném vyhledávání ve velkém souboru dobrovolných dárců, navíc takové hledání trvá velmi dlouho. A to přesto, že se hraje o čas. Nesmíme zapomínat ani na to, že v registrech dárců krvetvorných buněk (s výjimkou registrů pupečníkových transplantátů) jsou pouze jména potenciálních dárců, ne skutečné transplantáty. Pokud se tedy podaří najít vhodného dárce v seznamu, neznamená to, že se odběr jeho kostní dřeně nebo krvetvorných buněk z jeho periferní krve (dárce si z těchto dvou možností darování může vybrat) i uskuteční. Dárce se mohl mezi tím odstěhovat, těžce onemocnět, zemřít nebo si darování kdykoliv rozmyslet a odmítnout ho.

MÝTUS Č. 8

Můžu darovat pupečníkovou krev do dárcovské banky, a pokud ji náhodou mé dítě bude potřebovat, získá ji odsud.

Pro rodiny, které podepisují informovaný souhlas, je důležité, aby pochopili, že ne všechny darované vzorky musí skončit uskladněné v dárcovské bance pupečníkové krve. O tom, zda se darovaná pupečníková krev dostane do dárcovské banky, rozhoduje řada faktorů určených legislativou. Banka může vzorek odmítnout pro nízký objem odebrané pupečníkové krve, z důvodů kontaminace vzorku nežádoucími bakteriemi, z důvodů nežádoucí rodinné anamnézy („nepovolená“ genetická zátěž v rodině) nebo anamnestických údajů o rodičce („nepovolené“ překonané nebo aktuální onemocnění) a podobně. V takovém případě se transplantát z pupečníkové krve může ještě využít k výzkumu nebo se likviduje.

Článek vznikl ve spolupráci s Bankou pupečníkové krve