Kochleární implantát 

Kochleární implantát je hlavní rehabilitační pomůcka sluchu pro děti i dospělé s těžkou percepční vadou sluchu (vada vnitřního ucha - hlemýždě). Příčina poruchy, kterou napravujeme implantací, je tedy v hlemýždi. Základním předpokladem implantace je funkční sluchový nerv, průchodný hlemýžď pro vsunutí drátku s elektrodami a funkční musí být i celá sluchová dráha s mozkovými centry pro zpracování informace. Kochleární implantát totiž funguje tak, že elektrickými impulsy dráždí sluchový nerv. Pokud není nerv funkční, není co dráždit.

Anatomie ucha

U zdravého jedince se akustický vstup (zvuk) z okolí přenáší zvukovodem na bubínek, který rozkmitá na sebe navazující tři sluchové kůstky středního ucha, které pak jako píst přenášejí mechanickou energii na okénko do hlemýždě vnitřního ucha, které je vyplněno kapalinou (endolymfou). „Vlnění“ endolymfy rozkmitá vláskové buňky, které elektrochemicky dráždí sluchový nerv. Ten už přenáší zvuk jako analogově-digitální informaci do vyšších mozkových center.

Vláskové buňky - vnitřní ucho

Při percepční vadě sluchu (vrozené či získané) dochází k poškození vláskových buněk vnitřního ucha (tzn. porucha je v procesu přeměny energie zvuku do aktivace nervového vlákna sluchového nervu). Kochleární implantát na sebe přebírá hlavně úlohu vláskových buněk (zároveň i středouší a zevního ucha) - elektricky dráždí sluchový nerv.

Implantát

Implantát se skládá ze dvou základních částí – z vnitřního implantátu a zevních části, kterou tvoří mikrofon, řečový procesor, vysílací cívka a kabely. Při implantaci se pod kůži zavede malinkatý přístroj, z kterého vedou elektrody do vnitřního ucha. Za uchem je zavěšeno malé pouzdérko s mikrofonem, procesorem a přenosovou cívkou. Mikrofon zachytí zvuk a odešle jej do řečového procesoru, který pacient nosí buď na těle nebo za uchem. Ten přijatý zvuk analyzuje a digitalizuje jej na signály, které jsou následně poslány do vysílače.

Zakódovaná informace o zvucích i energie nutná k napájení zařízení jsou do vnitřního implantátu přenášeny neporušenou kůží radiovými vlnami. Implantát je voperován do  spánkové kosti a svazek maximálně 22 elektrod je zaveden do hlemýždě. Vnitřní implantát převede kód na elektrické signály, a ty jsou vysílány do elektrod, aby stimulovaly zachovaná nervová vlákna (takže elektrody přímo dráždí sluchový nerv). Z celého spektra zaznamenávaného zvuku jsou odstraněny největší výšky a hloubky, aby zbyla jen ta oblast, která je podstatná pro rozvoj řeči.

Děti i dospělí

Původně byl kochleární implantát vyvinut pro dospělé, nyní se s ním rehabilitují především děti, jak ohluchlé tak vrozeně hluché. Důležitá v tomto směru je především včasná diagnostika sluchové vady už u novorozence. V ČR zatím není povinný screening (záchyt) sluchových vad v porodnicích, ale na mnoha pracovištích se již v porodnici provádějí OAE (otoakustické emise), které jako první vyšetření mohou rozpoznat poškození vláskových buněk hlemýždě. Pokud jsou tedy tyto emise nevýbavné (tedy hrozí to, že jsou vláskové buňky poškozeny), doporučí se dítěti BERA (evokované potenciály mozkového kmene či SSEP).

Pokud se sluchová vada potvrdí, už ve třech měsících věku se může dítě rehabilitovat naslouchadly, v 6 až 10 měsících se hodnotí jejich přínos, a tedy se eventuelně navrhne implantace. Ta se má ideálně provést mezi 1. až 3. rokem věku dítěte, nejpozději u vrozeně hluchého dítěte do věku 6 let. S věkem se totiž u vrozeně hluchých snižují schopnosti mozku využít informace z implantátu pro rozvoj sluchu a řeči. U dětí či dospělých, kteří ohluchli v průběhu života (záněty, úrazy, apod.) se implantace doporučuje co nejdříve po ohluchnutí.

Přínos kochleárního implantátu

Hlavní funkcí implantátu je, aby pacientům s těžkou percepční vadou sluchu umožnil rozumět řeči. Sluch v plném rozsahu ještě v dnešní době nahradit technicky zcela nelze. Zatím jsou možnosti implantátu oproti přírodě značně omezené. Za normálních okolností máme v uchu 3500 řad vláskových buněk, na kterých vnímáme zvuky o kmitočtu zhruba od 16 do 20 000 Hz. Ve srovnání s tím je 22 elektrod implantátu nepoměrně málo.

Maximální přínos se dá očekávat pouze u dobře rehabilitovaného pacienta, u kterého díky rehabilitaci s implantátem dochází k vytváření a neustálému rozšiřování slovní zásoby. Dotyčný pak dokáže v pojmech mluvené řeči přemýšlet, naučí se číst a psát a aktivně rozšiřovat množství známých slov a jejich mnohočetné významy. Bez zajištěné rehabilitace nemá smysl implantovat.

Rehabilitace začíná již 6 týdnů po operaci, kdy se začíná s postupným nastavováním řečového procesoru a učením se porozumět zvukům a řeči. První rok se počítá s deseti nastaveními, druhý se třemi. Je také třeba, aby se dítě naučilo slyšet, rozumět a potom se naučilo opakovat a vytvořilo si řeč. Je to dlouhodobý proces a nelze říci, že po implantaci je sluch normální.

Budoucnost

V dalším vývoji je především snaha o zvýšení počtu či funkcí elektrod stimulujících sluchový nerv (z dnešních 22 se již uvažuje až o počtu 100 elektrod), zlepšování možností stimulace sluchového nervu, ale i snaha o oboustrannou implantaci.

Závěr

Jestliže narozené neslyšící dítě nemůže rozvíjet řeč, nemůže se naučit ani číst a psát. U dětí s implantátem a dobrou rehabilitací lze předpokládat, že budou schopny až v 80 procentech rozumět mluvené řeči, číst a psát a zvýší se jejich možnosti zařadit se do slyšící populace. Nyní má kochleární implantát přes 300 dětí a asi 100 dospělých. Pacienty vybírá komise. Operaci a následnou rehabilitaci hradí zdravotní pojišťovny. Kochleární implantáty se již staly součástí standardní léčby neslyšících i těžce sluchově postižených.

Autorem článku je MUDr. Maja Stříteská.