Já jsem hlad - Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech.

Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Rozhovor s Petrou Dvořákovou

Co tě přimělo psát knihu o mentální anorexii? Oproti tvé první knize je toto téma přece jen dost odlišné…

Ono je to odlišné jen zdánlivě. Proměněné sny jsou životní příběhy deseti lidí a moje nová kniha je také především příběhem. Nechtěla jsem jej zúžit na popis problémů s jídlem. Na pozadí vyprávění se dotýkám řady dalších otázek, jako jsou partnerské vztahy, vyrovnávání se s těžkými životními situacemi, hledání sebe sama, vztah matky a dcery…

Na tvé knize překvapí, že nenaplňuje laické povědomí o anorexii jako nemoci, která postihuje nezralé pubertální dívky toužící stát se modelkami…

Jistě, to je první velký omyl veřejnosti, ale i mnoha odborníků. Neznám procento žen, které onemocní například po pětadvacátém roce života, ale jisté je, že věkové spektrum nemocných se rozšiřuje směrem dolů i nahoru. Ale také je pravda, že některé předpoklady k anorexii se vytvářejí právě v období puberty a v té době také nemoc propuká nejčastěji.

Důležitým motivem tvého příběhu je snaha o uchopení „pravého ženství“. Jak tomu rozumět? Je to jen část tvé osobní cesty, či něco, co lze zobecnit?

Myslím - a to je také důvodem, proč jsem se text rozhodla vydat -, že je možno zobecňovat. Sama anorexie pramení z nemocného ženství nebo - výstižněji řečeno - z problému nepřijetí nebo nevyrovnání se s ženskou rolí a sexualitou. A příčiny jsou různé, často se táhnou po několik generací a předávají se z matek na dcery. Mnohé ženy pak po celý život zůstávají v jakémsi životním meziprostoru, nikdy se nevyrovnají samy se sebou, natož s životními problémy a neúspěchy. Vzniká pak řada patologických postojů a chování, vytvářejí se extrémní feministické názory, které ale nejsou řešením problémů, s kterými se současné ženy potýkají.

Některé státy se chystají legislativně prosadit, aby „nabádání k extrémní hubenosti“ bylo právně postižitelné. Je toto potřebná cesta?

Samozřejmě je to cesta - minimálně k tomu, že se nebude lidem stavět před oči nenaplnitelný model, který v důsledku většina žen, ale i mužů, vnímá jako frustrující. Považuji za naprosté barbarství, že stále ještě existují módní přehlídky, kde je řada modelek na první pohled anorektických. A módní návrháři, kteří nechtějí pochopit závažnost problému? Možná by pomohlo, kdyby jednou viděli svoji dceru zuboženou hladem. Třeba by jim došlo, že u této diagnózy se hraje „na život a na smrt“.

Dalším problémem, které by měla řešit i legislativa u nás, jsou pro-ana blogy, tedy webové stránky, které většinou provozují takto nemocné dívky a vzájemně se v hladovění podporují. Rozhodně nemocné ještě více poškozují a popravdě řečeno mě udivuje, že se u nás o této problematice takřka nemluví.

Za prvotinu Proměněné sny jsi získala významnou literární cenu; vydala jsi už druhou knihu - považuješ se za spisovatelku?

Jedna autorka o sobě v jakémsi rozhovoru prohlásila, že slova ve svých textech skládá pinzetou; myslím, že o mně by se dalo někdy říci, že slova házím vidlemi. Když píšu, jdu až příliš bezhlavě za myšlenkou a zapomínám na formu, jejíž doladění je pak pro mě dost obtížné. Tedy si říkám, že abych mohla samu sebe považovat za spisovatelku, měla bych začít používat poněkud jemnější nástroje, než jsou vidle. Ačkoliv pinzeta to zrovna být nemusí.

Ukázky z připravované knihy

- vyjde v půli května 2009 v nakladatelství Host; www.hostbrno.cz

foto_vera_stuchelova_03

Byly to dva roky pekla a i Michal začínal být netrpělivý. Vyčítal mi, že jsem příliš zaujatá nemocným dítětem, že jsem mu vzdálená, nevěnuji se mu. Prosila jsem ho, ať počká pár měsíců než definitivně skončíme chemoterapii. A právě v té době se znovu objevily moje problémy s jídlem. Byla jsem ve stresu, nechtělo se mi jíst, chodit někam na obědy. Vynechávala jsem. Cítila jsem, že se v mém životě děje něco nekontrolovatelného. Nemohla jsem nijak ovlivnit nemoc svého dítěte, nemohla jsem ovlivnit jestli přežije nebo zemře. A něco se dělo s Michalem. Něco vážného. Byla jsem zmatená. Cítila jsem, že ho ztrácím a nedokázala jsem tomu zabránit. Pomalu se připlížil mě už ten dobře známý pocit, že jídlo mám ve své moci. Jídlo jsem mohla kontrolovat a ovládat. Začalo se to stupňovat, souběžně s tím, jak jsem vytušila, že do Michalova života vstoupil někdo další.

Den, kdy jsem si své podezření definitivně potvrdila, byl dnem, kdy jsem doopravdy přestala jíst. Momentem kdy jsem hladu dala svůj úplný vnitřní souhlas. Chvílí, ve které jsem si naprosto otevřeně uvědomila, že hlad je to jediné, co mi zbylo a je schopno mě podržet, naplnit a uspokojit. Zdálo se mi, že jsem ztratila to nejdůležitější ve svém životě. Cítila jsem, že musím nějak svůj život znovu uchopit, ovládnout. Už neexistovala žádná jistota, žádné záchytné body. Byla jsem vydaná na pospas tomu, jestli bude mé dítě živé nebo zemře, jestli mě manžel podrží v těžké životní situaci, jakou byla ta po porodu nebo jestli Michal odejde k jiné ženě. Jedinou jistotou byla kontrola váhy. Mechanismus, který fungoval. A začala jsem hubnout. Nevěděla jsem, že to, co se začíná rozvíjet, se jmenuje mentální anorexie.

Více než rok jsem plíživě hubla. Okolí mě upozorňovalo, že je to nějak příliš, ale nepřipouštěla jsem to. Až moje přítelkyně začala – spíš jen naslepo, jistá si nebyla - střílet řečmi o anorexii. Nechtěla jsem to přiznat. Popírala jsem to i sama před sebou. Před lidmi jsem demonstrativně jedla, samozřejmě jen nízkokalorické potraviny, hrála jsem jak si jídlo užívám jenže nakonec jsem hrála i to, že jím. A v soukromí jsem hladověla. Přežívala jsem prakticky jen na kávě s trochou mléka.

Byla jsem přesvědčivá. Dokázala jsem sedět s rodinou u stolu, z celé porce oběda sníst dvě zrníčka rýže a přesto si nikdo ničeho nevšimnul. Jídlo jsem většinou roztahala příborem po talíři a tvářila se, že jím pomalu, takže nakonec všichni od stolu odešli a já pak porci vyhodila. Uspokojení z hladu bylo silné. Byla to droga. Jídlo se stalo jedinou oblastí, kde jsem viděla výsledek a jasnou vazbu, jak to funguje. Hladovění přinášelo další a další příjemné pocity. Pocity čistoty, exkluzivity, úspěšnosti. Když jsem nejedla, zdálo se mi, že mám sílu a všechno zvládnu. Protože když nejím, jsem čistá, krásná, dokonalá, že jsem úspěšná a všechno se mi daří. A když jsem se najedla, měla jsem pocit fatálního selhání. Vnitřně jsem panikařila, byla jsem sama sobě odporná a špinavá.

pd_autorka_01

Petra Dvořáková

Životopis autorky

Petra Dvořáková  (nar. 1977), vystudovala střední zdravotnickou školu a krátce pracovala jako anesteziologická sestra. Zaměstnání však musela opustit a plně se věnovat péči o svého nemocného syna. Nyní pracuje jako novinářka, copywriter a PR manager Banky pupečníkové krve ČR. Dálkově studuje filozofii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Aktualizováno: 3.6.2010

Diskuze k tématu

Doktor ve Vašem okolí