Nízké sebevědomí - Obavy ze zvládání nových situací - Diskuze 

Vážená, k dotazu ve kterém popisujete své potíže se vyjádřím velmi stručně: neváhejte a v co nejdříve, ve vlastním zájmu, vyhledejte odbornou pomoc (když ne přímo psychiatra, tak určitě psychologa či psychoterapeuta). Já osobně bych poslední dva odborníky preferoval, ale to záleží na Vás.
Přeji hodně zdaru Mgr. Bohdal

Dobrý den,
mám takový problém..neustále musím nad vším přemýšlet aniž bych chtěla.Není den kdy dokážu zcela vypnout a uvolnit se.je jen málo takových situací a dnů kdy se mi to opravdu povede.Mám pocit že se to se mnou "veze"co jsem dokončila školu.Najednou bylo všechno jinak,žádný režim,přátele..jen takové živoření.Pak jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání.o práci jsem po dvou měsících přišla.Můj nadřízený se mnou nebyl nikdy spokojen.Jiní zaměstnanci také dělali za začátku chyby ale jen já byla středem jeho pozornosti.O obědové pauze jsem dokonce zaslechla jak se o mě baví se svým kolegou nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost ale i ostaní si toho všimli že se ke mě nechová tak jak by měl.snažila jsem se dělat práci ještě lépe ale prostě to nepomohlo.Dlouho jsem se ještě budila ze spaní se vzpomínkou na něj a mé bývalé zaměstnání.
Po nějakém čase jsem si našla práci jako prodavačka.Do zaměstnání jsem nastupovala spolu se svojí bývalou spolužačkou a vše bylo super,říkala jsem si že mám opravdu skvělou práci v dobrém kolektivu a vše jsem dokonale zvládala jak psychycky tak fyzicky.Jenže pak se rozdělovali směny moje spolužačka sloužila skoro vždy s vedoucí a po krátkém čase, ve všem byla nejmín o 3 kroky napřed.Já měla kolegini se kterou jsem si opravdu rozuměla ale byla zaběhlá a k většině úkolů jsem se ani nedostala ani z půlky jako moje spolužačka.Bylo mi hned jasné že tohle není moc dobré jak pro mě tak ani pro mojí práci.Snažila jsem se rychle všechno doučit a být na její úrovni ..marně..Nevím jestli jsem opravdu tak hloupá ale čím víc jsem se snažila tím to bylo horší.Zadané úkoly jsem prostě nedovedla pochopit..nedávali mi smysl,nevěděla jsem co mám dělat byla jsem úplně bezmocná prostě jsem si s tím nedokázala poradit..pořád jsem přemýšlela o zadaném úkolu a vždy jsem se oprávněně bála druhého dne co zase bude špatně.Moje nadřízená za mnou pak chodila a obvinovala mě že práce kterou jsem vykonala je špatně že to tak být nemělo atd.jenže i za práci kterou jsem ani nedělala.Dokážu přijmout kritiku ale né za druhé.Do toho mě pak jakoby vyčlenili a "náročnou" práci pak dávali kolegini.Jen jsem nikomu nedokázala vysvětlit že i já bych jí třeba zvládla kdybych věděla co obnáší ale když mi někdo vysvětluje práci za chodu tak asi nejsem dost inteligentní abych to pochopila.o zaměstnání jsem opět přišla a strašně mě to mrzí.A v tom je můj problém ..NEDOKÁŽU SKORO NIC NA POPRVÉ POCHOPIT NEBO UDĚLAT,ZE VŠEHO JSEM TAK NERVOZNÍ ŽE SE NEDOKÁŽU KONCENTROVAT,PŘI POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOSTI JSEM SE DOKONCE PŘÍTELI I ROZBREČELA, NEŽ JSEM ŠLA NA POHOVOR KVŮLI ZAMĚSTNÁNÍ.Strašně vše rozebírám aniž bych chtěla..musím mít naplánovaný každý kousek abych neudělala chybu např.při chůzi nebo když jsem neznámém prostředí vše potřebuju mít detailně promyšlené kam půjdu,kudy jak atd.proto jsem neústále ve stresu že něco skazím,nebo se ztrapním.. každému závidím ten jeho klid a sebejistotu při každé činosti.Pořád nad sebou a svým životem musím dokola a dokola přemýšlet..a říkat si co já budu dělat když jsem vlastně úplně k ničemu.Nic neumím nic mi nejde nic nepochopím..nikdo už mi v ničem ani nevěří když vidí jaká jsem.Nechci se tu litovat ale když po mě někdo něco chce tak se mě zeptá zvládneš to?nemám to radši udělat atd.Mám na sebe takový vztek přitom mi vždycky až na pár vyjímek všechno šlo..nebyl to problém.Můj život je od jisté doby úplně naruby a když se snažím a chci být silná a nevzdávat to, tak se všechno totálně pokazí a můžu začínat znova a znova od začátku.Už nemám sílu znovu začínat protože i přes to kolik je mi let(23) mám za sebou spíše špatné zkušenosti at už z dětství tak z dospívání.Vždy mi všichni dávali najevo že já to nedokážu nebo že na to nemám.Ale pře to jsem se snažila to vyvracet.

Nevím co dál..Asi potřebu psychologa přesto prosím o radu..nechci hned přistupovat k nějaké léčbě když ani nevím jestli jí potřebuju.nebo jsem opravdu taková hlupačka.
Moc děkuji a omlouvám se za rozsah dotazu ale už vážně nevím komu to říct.
orina1