Agrese a úzkosti - Špatné zvládání stresu, deprese - Diskuze 

Dobrý večer,
za svůj dotaz se velice stydím a tak nepřichází v úvahu, abych se tázala někomu do očí.Je mi 22 let.Dětství jsem něměla moc hezké.Otec 10 let mlátil mojí matku, pil, ničil byt- byla jsem u všeho.Pak se rozvedli a máma si našla přítele, který mě nesnášel a pořád mě ponižoval, až moje sebevědomí snížil na minimum.K tomu jsem přešla na jinou Zš-kde jsem se bohužel potýkala se šikanou-jak psychickou, tak i fyzickou.Nikdo mi to nevěřil a učitelé mě měli za nenormální.Na SOŠ se to změnilo a lidé mě "brali".Sebevědomí se mi vrátilo, dobře jsem se učila.Teď bydlím s přítelem a máme 10-ti měsíční dceru.
Můj problém je, že často trpím úzkostmi (strach, svírá se mi hrudník, nemůžu polikat, zvedá se mi žaludek), pořád si myslím, že dcera zemře-přitom je zdravá, že přítele srazí v práci vlak-pracuje na kolejích a že mi zazvoní telefon a někdo mi oznámí, že zemřela moje máma-je nemocná.Mám špatný pocit pokaždé, když mi volá neznámé číslo.Někdy se v noci probudím a vzpomenu si na dětství a brečím až do rána.Jsem přecitlivělá a nikdo na mě nesmí zvýšit hlas.Když se s přítelem hádáme a on s něčím třískne, tak se celá rozklepu.Když slyším sousedy, jak se hádají a s něčím bouchnou, tak mám stažený hrudník, je mi až na zvracení.Ale také jsem sama dost agresivní.Násilí nesnáším, ale když mi něco nejde, tak hned do všeho začnu mlátit.Třeba třísknu s ovladačem od televize o zem.Občas mám chuť přítele praštit.Jsem neuvěřitelně vzteklá.Jsem schopná se vztekat třeba desetkrát denně.Jsem panovačná a když něco není podle mně, mám chuť to řešit pěstmi.Nedokáži se ovládat..povede se mi to jen málokdy.Jednou jsem na dceru dokonce zařvala, protože se vztekala a pak jsem si to strašně vyčítala a fackovala jsem se-nedělalo mi to dobře, ale chtěla jsem se nějak vytrestat.Přítel říká, že už se skoro nesměji, že jsem zapšklá.Teď se to všechno ještě zhoršilo, protože se nenávidím jak po porodu vypadám, přitom jsem moc ráda, že mám dítě.Připadá mi, že jsem špatná matka, že všechno dělám špatně a že si dceru vůbec nezasloužím.Na veřejnosti se ovládat umím a na lidi působím jako přátelstký člověk, co by ani mouše neublížil.Jako bych měla dvojí masku a před lidmi se přetvařovala jak jsem dokonalá a sebevědomá.Je mi ze sebe na blití.Nechci se tak chovat a nevím proč se tak chovám, proč mám pořád špatnou náladu, nejsem milá ani na přítele-pořád ho za něco sekýruji.Já k psychologovi nechci, já se neumím svěřit do očí.Dělá mi to problém.Nikdo neví co se mi honí v hlavě-moje představy...skoro každý večer před spaním si představuji, jak mi někdo ubližuje a jak mě někdo mlátí, jak někdo ubližuje mím blízkým a jak mi někdo zemře a pak několik hodin probrečím.A já si to představovat nechci!Ale těm myšlenkám se ubránit neumím.A aby toho nebylo málo, tak se mi k tomu loni v létě přidala naprosto šíléná arachnofobie.Myslíte si, že jsem nenormální?Že bych se měla jít léčit?Já mám strach, že se to všechno bude stupňovat a nechci aby mi třeba vzali malou-kdybych šla k psychologovi.Aby mi neřekli, že člověk jako já nemůže vychovávat dítě.Já dceru miluji nadevšechno a nadevšechny-a jen ona mě rozesměje.Ale připadám si jako zrůda a stydím se za to.Jsem tedy normální a prostě mám následky z dětství, nebo potřebuji odbornou pomoc?Nebo jsem jen vyplašená citlivka?
Moc děkuji za odpověď Verýsek