Dobrý den,
je mi 25 a mám stejně starého kamaráda s kterým se známe už od malička. Co si pamatuji tak si vždy vymýšlel, samozřejmě každý si občas přibarví pravdu a je to asi normální, proto jsme mu to vždy do jisté míry tolerovali, byly to výmysly a lžy které lidem neubližovali. Přišlo mi že to dělá pro své zviditelnění a nebo pro kompenzaci toho že koktá (ač to nebylo třeba) například neustále jezdil na pohotovost s různým zraněním (teda tvrdil že tam jezdí vždy přišel s obvazem a vyprávěl historky) a další nejrůznější lži, nepravdy, kterými ale nikomu neubližoval. Asi před 3 lety si vymyslel že mu babička dala pozemky a on je prodal za hroznej balík, ze začátku jsem si říkala proč ne? Vždyť mu to přeji, ale časem jsem začala mít pochyby, často o tom mluvil, o tom co si koupí co mu má přijít, ale vždy se pak vyskytl nějáký problém proč se daná věc neuskutečnila( auta, pozemky, atd…) V jeho sexuální orientaci podle mě také nemá jasno, ale ať tak či onak všichni by jsme ho brali… máme za kamarády kluky na kluky, nebyl by jediný.
Nicméně zhruba před rokem slavil v hospůdce mého bratra narozeniny pozval širokou veřejnost, rozhazoval peníze objednával pro všechny, udělal dost vysokou útratu a druhý den už se neozval. Šla jsem za ním co se děje a on že ho bolí noha a že až mu bude lépe staví se a vyrovná útratu. Zhruba ta tři týdny jsem se ho šla zeptat kdy se zastaví, že by bylo dobré to celé něják srovnat, pak už se přestal ozývat úplně. Za dalších 14 dní přišla sms že je v nemocnici, když jsem se za ním stavila vyprávěl jak mu dělají testy a že asi roztroušená skleróza( ty testy mu opravdu dělali, ale na nic nepřišli) od známých jsem se dozvěděla že jim zase vyprávěl něco o rakovině atd…
Nadále už se vše jen prohlubovalo, se všemi v naší „vesnici“ , čtvrti se vlastně ze dne na den přestal stýkat a jen převážně přes telefon šířil lži. Občas jsem za ním zašla a měla jsem pocit že ho svou návštěvou obtěžuji a stále jen lhal. Po rozpravě s jednou z jeho kamarádek mi to nedalo a vyrazila jsem mu říct že si myslím že lže a že pokud potřebuje pomoct může se na mě obrátit, ať už jde jen o vypovídání, nebo o vyhledání odborné konzultace. V tu chvíli se mnou úplně přestal komunikovat, samozřejmě ještě před tím mi vše popřel. Samozřejmě lží a výmyslů bylo mnohem víc a bylo by to ještě na dlouho.
Chci se zeptat co dělat? Do dnešního dne bratrovi stále dluží větší obnos peněz, ale stačilo by říct že ty peníze nemá, něják by jsme se dohodli(ví to). Podle sebe vím, že třeba rodina pomůže nejvíce, alespoň u mě to tak bylo když jsem měla problémy, ale jeho rodina ač nějáké náznaky ví nic nedělá. Měla bych zajít za ním a rozumě ho donutit aby zašel k odborníkovi? Nebo bych se měla obrátit na jeho rodinu a seznámit je s danou situací aby to spíše řešili oni? Opravdu jsme byli dobří kamarádi, stýkali jsme se denně a ač bych v tuto chvíli musela překonat nechuť k němu po všech těch lžích, udělala bych to třeba proto že si myslím že má nějáký problém a neví jak z něj ven a myslím si že by byla škoda jednoho mladého člověka.
Moc děkuji za odpověď Ludmila
Stále jen lže
(Diskuze k tématu Špatné zvládání stresu, deprese)
návštěvník
Probíhá odesílání formuláře
Vážená Ludmilo,
v prvé řadě oceňuji zájem a starost o druhého člověka, dnes se to příliš nenosí. Bohužel musím hned v úvodu konstatovat, že Vaše možnosti pomoci svému kamarádovi je minimální. Z právního hlediska jste vůči němu i celé rodině "cizí osoba". Z tohoto důvodu se bez spolupráce s jeho rodiči, sourozenci,... neobejdete. jinak mohu pouze konstatovat, že kamarád potřebuje co nejdříve odbornou pomoc, dle možnosti psychiatra. Jinak bude jeho jednání stále více ohrožující pro něho samotného i pro okolí. Nebudu blíže diagnostikovat, nepřísluší mi to, ale pomoci můžete opravdu jen v součinnosti jeho přímých příbuzných.
Přeji hodně zdaru ve Vašem záslužné snaze pomoci. Mgr. Bohdal
návštěvník
Počet příspěvků: 2
Už dlouho se rozmýšlím zda za rodiči jít či nikoli, bála jsem se toho aby to nebral jako podraz a hlavně vůbec nevím jak se zachovají oni, mám pocit že je jim to jedno. Pochází ze tří bratrů a je nejmladší takže to byl takovej "mazánek". Bratři to nejspíš řešit nebudou maji své rodiny a co jsem pozorovala vždy nad ním jen mávli rukou. Ale zkusila bych to, jen nevím zda to mám rodičům jen nastínit nebo jim na tvrdo říct celou pravdu a nebo se raději zkusit poptat osobně zde u nějákého psychologa? A po domluvě s ním to opravdu řešit dle toho co poradí?
Vážená, když už jsem reagoval na Váš prvotní dotaz, tak učiním i na ten doplňující. Jsem si vědom, že to bude vyžadovat z Vaší strany značný kus odvahy, ale dle mého názoru je jediná cesta - jít za rodiči a vše jim v plné míře sdělit. Když projeví zájem a ochotu, tak potom společně nejdříve vyhledat pomoc - konzultaci u odborníka a následně stanovit další postup. Je třeba rovněž mít na paměti, že Váš přítel je dospělý člověk, svéprávný a bude rovněž záviset na jeho postoji k celé věci. Násilím nic nezmůžete.
Závěrem jen uvádím, že toto je můj názor, nemusíte jej akceptovat, nebo někdo s kolegů poradí i něco jiného. V případě, že budete mít zájem o další komunikaci ohledně daného problému, tak možná bude nejlépe, když budete mi psát přímo na moji e-mailovou adresu.
S pozdravem Mgr. Bohdal
