Největší problémy těch nejmenších 

Vyznat se v myšlení a přečíst reakce malých ratolestí je často tvrdým oříškem i pro otřelé mámy, jejichž problematický potomek není zdaleka prvním. Při řešení problémů s malými dětmi je třeba používat fantazii a mít také pevné nervy a to někdy až do té doby, než děti vyletí z hnízda. Pojďme se podívat na nejčastější otázky, které si kladou maminky snad na celém světě.

Nočník a „kakání“

Poměrně častým problémem, který rodiče řeší u dětí, je naučit svou ratolest chodit kakat na nočník. V dosti případech se stává, že dítě již chodí na nočník čůrat, ale s kakáním jsou problémy. Dokáže stolici bez problémů ovládat, ale nevykaká se jinam než do pleny, o kterou si v některých případech i sám řekne. Když se podaří potomka přesvědčit sednout si na nočník, posadí se a za pár vteřin se zvedne a řekne, že to nejde. Pokud mu není dána plena, stolici zadržuje nebo se pokaká do kalhot.

U malých dětí, jejichž věk se pohybuje kolem tří let, je třeba být kreativní. Vymýšlet si příběhy, ve kterém mají hlavní hrdinové stejný problém. Děti se rády ztotožňují s vymyšlenými postavičkami a napodobují je. Důležité je, aby dítě vědělo, že za to, že se mu zatím nedaří není odsuzováno. Zdůrazněte, že víte, že to pro ně není jednoduché, ale že společně to zvládnete. Za jakýkoli úspěch dítě hodně chvalte. Pozitivní odezva dítě motivuje a posiluje správné chování. Je dobré společné uklízení plen, když jsou použity, ale nezlobit se na dítě za to, že se to stalo. Pouze hovořit o tom, jaké by to mělo pro dítě výhody, kdyby jste již nemuseli poklízet, ale místo toho si mohli spolu hrát a podpořit to tvrzením, že věříte tomu, že dítě to jistě brzy zvládne.

Agresivita

Agresivita u malých dětí se projevuje různými způsoby a může být výrazem jeho temperamentnosti nebo snahou komunikovat. Děti, které si neumí hrát s jinými dětmi nebo mají špatné verbální vyjadřování mohou být stejně agresivní jako ty, které jsou společenské. Ať už dítě dává najevo svojí agresivitou převahu nebo to, že se mu nelíbí, když si někdo půjčuje jeho hračku či se ho dotýká, je třeba být důsledný.

U malých dětí domluva bohužel příliš nepomáhá. Nejlepší je, když dítě klidně z prostoru konfliktu odvedeme bokem a krátce a jasně mu sdělíme, že se nám jeho chování nelíbí. Místo vysvětlování proč se to nedělá, se raději ptejte, proč to dítě udělalo a co u toho cítí. Popřípadě nechte dítě chvíli stát bokem a sdělte mu, že za vámi může přijít, až vám to bude chtít říct a až se uklidní a také si samozřejmě potom může jít znova za dětmi hrát. Buďte však vždy důslední. Tím se dítě učí nad svým chováním přemýšlet a nevybudujete v něm pocit, že je pouze káráno a kritizováno. V batolecím a předškolním věku se děti učí především z pozitivní zpětné vazby, teprve později se poučí ze svých chyb. Více tedy využívejte chvil, kdy se dítě chová správně a chvalte je. Tím se žádoucí chování upevní a toho špatného bude ubývat.

Usínání

Potíže s večerním usínáním a ranním vstáváním bývají pro rodiče každodenní „boje“ až na několik hodin. Některé děti si v okamžiku, kdy jsou uloženy do postýlky neustále hledají nějakou činnost, aby nemusely spát – chtějí čůrat, mají hlad, pak chtějí zase mléko. A často nepomáhá ani vyprávění pohádek.

Jednou ze zásad by měl být takzvaný večerní rituál. Na tom se můžete nejlépe společně domluvit, co vše je třeba večer dělat i v jakém pořadí. Nejdříve by měla být večeře a to minimálně hodinu před ulehnutím, potom hygiena a až nakonec pohádka, po které se už zhasíná. Pokud se vše podaří, nezapomeňte na pochvalu. Motivovat syna můžete i nějakou domluvenou odměnou, například, že bude sbírat barevné hvězdičky a jak jich bude víc, společně vymyslíte činnost, která jej bude bavit (různé hry, oblíbená pohádka, delší koupání ve vaně s pěnou apod.). Dítě by před spaním již nemělo mnoho pít, aby nemuselo mít oprávněný požadavek vylézat znovu z postýlky. Při ukládání buďte vždy důslední. Pokud dítě začne vymýšlet další činnosti místo spaní, laskavě, ale pevně sdělte, že po pohádce se již bude spát a z pokoje odejděte. Dítě vždy bude zkoušet posunout hranice, které mu dáte, ale zároveň je velmi potřebuje pro svůj zdravý rozvoj.

Článek vznikl za laskavého přispění psycholožky PhDr. Radomíry Kunové.