Odběr pupečníkové krve  

Pro pupečníkovou krev, nebo proti?

Rozhodnutí o tom, jak naložit s pupečníkové krví dítěte je svobodnou volbou každého nastávajícího rodiče. Může ji bezplatně darovat do dárcovské banky pupečníkové krve nebo ji za finanční úplatu uchovat pro vlastní dítě v komerční firmě, případně nabídnout k výzkumným účelům či nechat zlikvidovat. Je ale skutečně volba, kterou rodiče dělají, svobodná? Nebo se rozhodují pod vlivem perfektně promyšlených marketingových strategií, které si navíc ještě zaplatí ze své kapsy? Můžeme ale tvrdit, že je na tom nakonec něco špatného?

pupeční šňůra
Ano – mluvíme zde o té variantě uchování pupečníkové krve, kterou odborná veřejnost kritizuje, protože ji často považuje jen za „tahání peněz z lidí". Důvodem kritiky je extrémně malé využití pupečníkové krve pro sebe sama, na světě byla transplantována pouze experimentálně, a to v řádu desítek, v České republice nikdy. Oproti tomu darovaná pupečníková krev se využívá u nás i ve světě poměrně často. Jednoduše proto, že k léčbě závažných onemocnění – jako je třeba leukémie –pomáhá pupečníková krev pouze od dárce, vlastní krev tuto léčebnou schopnost nemá. Přesto – zaslouží si uchování pupečníkové krve pro vlastní dítě navzdory svému minimálnímu využití takovou kritiku?

Podívejme se nejprve, jak funguje celý obchod s uchováváním pupečníkové krve pro vlastní dítě. Vedle laboratoře s týmem odborných pracovníků, převážně laborantů, firma, která službu poskytuje, zaměstnává obchodní a marketingový tým. Ten má za úkol jediné – přesvědčit budoucí rodiče k tomu, aby u této společnosti nechali svému potomkovi uskladnit pupečníkovou krev. Kdo by teď chtěl ohrnout nos a říct: Fuj, pryč s tímhle špinavým byznysem ze zdravotnictví!, měl by se zamyslet nad jednou podstatnou věcí. Byznys ve zdravotnictví funguje všude a stále. Prakticky každý pacient, kterému lékař vystaví recept, je v mnoha ohledech vtažen do zdravotnického byznysu. Vždyť i tento lékař se o předepsaném léku rozhoduje nejen podle diagnózy pacienta, ale také podle toho, kolik lék stojí, jak moc má lékař vyčerpaný limit u zdravotní pojišťovny, nebo jakou výhodu mu za předpis poskytne farmaceutická firma.

Kdo k nám mluví?

Mezi tímto lékařem a firmou, která uchovává pupečníkovou krev, však přece jeden rozdíl existuje. Když tento lékař sděluje, že předepisuje lék na snížení krevního tlaku, pacient může plně důvěřovat. Koneckonců, je to atestovaný internista. Jenže – kdo a jak nás informuje o možnostech využití pupečníkové krve?

A tady se objevuje první kámen úrazu. Firmy uchovávající pupečníkovou krev si jako jeden z obchodních kanálů pro svou činnost zvolily gynekology a porodní asistentky. Proč také ne, vždyť právě u nich je koncentrace jejich potenciálních zákaznic největší. A navíc – komu víc těhotná žena důvěřuje než lékaři, který ji provází těhotenstvím, případně má být jejím porodníkem?

Tyto firmy proto uzavírají smlouvy s gynekology a porodními asistentkami o tom, že budou o jejich službách informovat, a ještě lépe: k vlastnímu odběru matky ve své ambulanci přesvědčí. Za tuto činnost jsou pak od firem náležitě honorováni. Ani tady ovšem neohrnujme nos, jedná se o legální formu odměny za odvedenou práci. Poznamenejme, že na rozdíl od farmaceutických firem, které v mnoha ohledech jednoduše uplácejí, postupují tyto firmy celkem transparentně. Gynekologové a porodní asistentky se jednoduše stávají marketingovými spolupracovníky těchto firem.

V tom všem se pak zapomíná na jedno velké ALE. Gynekologie a porodnictví se jako obory medicíny nezabývají možnostmi využití kmenových buněk z pupečníkové krve. Přesto, že nechceme vyloučit fakt, že i v těchto oborech najdeme odborníky, kteří se buněčné terapii věnují, rozhodně to nejsou lékaři v běžné praxi a je jich opravdu minimum.
A tak vzniká problém, který můžeme ilustrovat na jednoduchém příkladu. Asi těžko by někoho z nás napadlo hledat u gynekologa radu ohledně výměny kyčelního kloubu. Každý by šel pro informace k ortopedovi. Jednoduše proto, že je to jeho obor. Ptát se gynekologa na smysluplnost odběru pupečníkové krve rodiče ale jaksi spontánně svádí, protože zkrátka a dobře – odběr souvisí s porodem. A navíc – řada lékařů v rámci své spolupráce s onou komerční firmou téma samo ochotně otevírá. Ale je tu ještě další potíž. Nastávající rodič se obrací na lékaře coby na odborníka, ale odpovídá v té chvíli lékař skutečně jako odborník, nebo spíše jako marketingový spolupracovník firmy, která uchovává pupečníkovou krev?

Neuškodí – neublíží?

Otázkou tedy je, jak si výše popsané ALE uvědomují sami gynekologové. Zvláště, když budoucí matky se často na základě důvěry k lékaři spokojí s informací, že jejich gynekolog kmenovým buňkám z pupečníkové krve věří (byť svoji víru nemá podloženou vůbec nebo jen marketingově zpracovanými materiály dodanými spolupracující firmou), nebo že uchováním pupečníkové krve se nic nepokazí.
Až na to, že rodičům zmizne z peněženky až několik desítek tisíc korun. Přesněji, když si uvedeme rozpočet: Cena za odběr pupečníkové krve se pohybuje kolem 20 000,- Kč. K tomu připočtěme poplatek za skladování kolem1600,-kč ročně. Celkem tedy za odběr a skladování pupečníkové krve do 18 let věku dítěte, kdy si může o vlastní pupečníkové krvi začít rozhodovat samo, nás vyjde na 48 800,- Kč. Ovšem – přináleží nám soudit? Každý gynekolog musí vyhodnotit sám, jak relevantní informace ze zcela jiné oblasti medicíny svým pacientkám poskytuje.

Mnohem diskutabilnější je druhý obchodní kanál těchto firem – telefonické informační linky. Na telemarketingových pozicích většinou pracují brigádníci nebo marketingoví pracovníci, kteří nemají o medicíně prakticky ani ponětí. Disponují pouze jednoduchými návody, jak přesvědčit nastávající rodiče o smysluplnosti odběru pupečníkové krve.

Koho se tedy ptát?

Z výše popsaného pak jednoznačně vyplývá otázka – kde hledat relevantní odpovědi?
Zájemci o využití pupečníkové krve by měli oslovit především odborníky na buněčnou terapii, lékaře, kteří se zabývají transplantacemi kmenových buněk, tedy především hematoonkology a výzkumné pracovníky v této oblasti. Na škodu také není ptát se nezávislých odborníků v dalších medicínských oborech, například v diabetologii nebo neurologii. Zkrátka ve všech oborech, kde komerční firmy hlásají velkou budoucnost pro využití pupečníkové krve k léčbě zákeřných nemocí.

Napadne-li nás otázka, proč se tyto firmy neopírají o tyto autority, důvod je zřejmý. Informace od těchto nezávislých odborníků totiž rychle odkryjí, že využití vlastní pupečníkové krve je minimální, experimentální a výzkumy prozatím odkazují na nejistý výsledek kdesi v budoucnu. A to snižuje obchodní zisk firem.

Pro sourozence

IMG 7519A tak tyto firmy, vědomy si extrémně nízké pravděpodobnosti využití pupečníkové krve pro sebe sama, někdy odkazují na využití pupečníkové krve mezi sourozenci. Zde skutečně vyšší pravděpodobnost upotřebení je, pupečníková krev od sourozence se chová jako dárcovská, a tedy ji lze v některých případech využít. Bohužel – i pokud by pro rodiče počty těchto transplantací byly přesvědčivé, v České republice tuto službu využít nemohou. Aktuálně k tomuto způsobu uchovávání pupečníkové krve nemá žádná z firem povolení od Státního ústavu pro kontrolu léčiv. A je tu ještě další podstatná věc – pupečníková krev od dárce je v léčbě až druhou volbou. Tou první je kostní dřeň. Pokud tedy nemáme uloženou pupečníkovou krev sourozence, nemusíme panikařit. Lékaři pravděpodobně stejně upřednostní sourozeneckou kostní dřeň.

Nejistá budoucnost? Nevadí!

Může nás napadnout: určitě by se našlo dost rodičů, kteří pupečníkovou krev svého dítěte budou chtít uchovat i s vědomím toho, že se jedná o investici do velmi nejisté budoucnosti.
Jenže právě otázka, kolik je to „dost", aby to stačilo na uživení firmy, které mají rodiče důvěřovat, že bude na trhu po dobu, kdy budou pupečníkovou krev skladovat. Zvláště, když tyto komerční firmy byly z dob hojnosti zvyklé na vysoké náklady spojené například s odměnami pro své manažery, které v důsledku museli zaplatit nastávající rodiče. S ekonomickou krizí ale začalo ubývat rodin, které by mohly tak vysokou investici uskutečnit a firmy se začaly posouvat směrem k úpadku. A o to víc zesílily marketing.
České matky se tak velmi často mohly setkat s nabídkami těchto společností, které umožňovaly odběr pupečníkové krve za cenu pod deset tisíc korun nebo dokonce za korunu. Zdatný marketingový manažer se nediví, vždyť podobně postupují obchodníci – třeba v nabídce paušálů mobilních telefonů. Firma oželí zisk z odběru (mobilní telefon s výraznou slevou), ale zajistí si pravidelný dlouhodobý výdělek z poplatku za skladování (smlouva na volací paušál).

A znovu jsme u toho – uchovávání pupečníkové krve je normální byznys, který reaguje na možnosti trhu a stav ekonomiky a není nutno se pohoršovat, že manažeři těchto společností hledají funkční modely, které těmto firmám umožňují vydělávat.

Marketing versus informace

Ale právě proto. Je to jen normální byznys. O to pozornější bychom měli být.
Je třeba vědět, na základě čeho své rozhodnutí činíme. Odběr a uchování pupečníkové krve patří do kategorie zdravotních zákroků. Tedy informace, které budoucí rodiče dostávají o pupečníkové krvi, by měly být přesné, pravdivé, úplné, srozumitelné, měly by zmiňovat rizika i seznamovat s alternativami zákroku. Měl by je aktivně poskytovat lékař ze zdravotnického zařízení, které službu uchování pupečníkové krve poskytuje. Celý proces informování o možnostech využití pupečníkové krve totiž podléhá jasným legislativou daným pravidlům informovaného souhlasu. Aby byl tento informovaný souhlas platný, nestačí podepsat dokument, který ona firma zašle těhotné ženě například poštou. Musí mu předcházet ústní poučení od lékaře, který je oprávněný zákrok vykonávat. Gynekologové tak mohou sice informovat o tom, jak se prakticky odběr pupečníkové krve provádí, nikoliv však relevantně poučovat o možnostech využití pupečníkové krve v transplantologii nebo regenerativní medicíně, tedy o smysluplnosti uchování vlastní pupečníkové krve. V těchto souvislostech se pak jeví zcela tristní informování ze strany marketingových pracovníků na telefonních linkách.

Celý problém tím vlastně končí v jediném bodě: Jak firmy uchovávající pupečníkovou krev pro vlastní dítě dodržují základní legislativu týkající se poskytování informací o pupečníkové krvi? A nakolik zaměňují marketingové nástroje za dodržování základních pravidel informovaného souhlasu, a to za účelem obchodního zisku?
A tak teprve, až budou tyto firmy skutečně dodržovat pravidla informovaného souhlasu, dostanou budoucí rodiče možnost svobodně se rozhodnout. Pro pupečníkovou krev, nebo proti.

Autor:
Petra Dvořáková