Myšlenky na anorexii a vraždy v pubertě

Myšlenky na anorexii a vraždy v pubertě

anonym666  |  návštěvník  |  Praha
Dobrý den. Nevím jestli mi odpovíte ale zkusit to mohu. Jsem ještě nezletilá puberťačka (12-15) a vím že to o čem vám tady budu psát bude jako každý puberťácký problém ale mě to v poslední době už ani nepřijde jako něco co zažívají všichni. Možná bude stačit jen to když mi odpovíte po přečtení toho co poslední rok v mém životě normálně je na to jestli je to normální fáze či něco vážnějšího. Abych to upřesnila tak nějak tak všechno začalo roku 2017 v Lednu kdy jsem začala mít menší koketování s lidmi s poruchou příjmu potravy a dost jsem o tom zjistila a snad nejhorší je že se mi to začalo líbit protože nepatřím mezi nejhubenější a bohužel se mi to vnitřně líbí až doteď i když moje chuť k jídlu je tak hrozná že jsem nikdy nic nezvládla. Po zhruba měsíci jsem si začala uvědomovat něco což je podle všeho normální vzhledem mému věku a to že mi všichni připadají krásnější a dokonalejší než já. Takhle to nějak pokračovalo do začátku dalšího ročníku stále na základce aneb ročník ve kterém toto ještě píši a to začali i jiné věci. Začali hrozné nálady, ani nevím jak to popsat. Jako první myslím byl jakýsi odpor k větší sociální komunikaci. Od té doby nesnáším být s cizími nebo lidmi kteří se potřebují na něco vyptávat; zkrátka situace kdy se s lidmi musím nepřerušovaně bavit a kdy je šance že na mě nikdo kouká. Ale toto je ještě taky tak nějak normální. Poté přišli pocity o všem. Všechno mě dokázalo zranit a zničit. Jsem hlavně takový ten typ v sociálním postavení toho ze kterého si všichni ne naschvál zle utahují ale mě samotné to vadí ale bojím se říct NE takže vše držím. Nikdy se nikomu nesvěřuji. V nikom nemám důvěru a nemám potřebu někomu říkat svoje pocity (teď to je opravdu velká výjimka) a tak si všechno hold zadržuji a poté tři hodiny koukám do stropu se slzami a chutí dokonce života takto zůstat. Dále tu je sebepoškozování, ano i to. Ale to snad nejméně jak by šlo slibuji. Před vánocemi takže nějak kolem listopadu mě začali náhodně přepadávat myšlenky o tom jak bych nejradši všechny zabila. Vím říkáte si že toto je taky v pohodě ale já si začala ve vyšších stupních naštvanosti vyhledávat přes dark web apod. stránky o perfektních vraždách a právech vrahů. Okolo vánoc ale přišli i další věci. Především se mi vrátila "chuť" k opětnému nejezení a všemu možnému předešlému mnohem víc než nikdy.
Do dnes to takhle funguje jako můj každodenní život. Nutno zmínit že moje matka trpěla klinickou depresí a můj táta má... mírné psychopatické sklony což jsem zjistila od starší sestry a rodiče se v mých 8-9 letech rozvedli (nebylo to nic hrozného dodnes se spolu baví jako přátelé a rozumí si a nijak mě to myslím nepoznamenalo kvůli věku v kterém se mi to odehrálo). Mám pocit že sestra nic jako já neprožívá ale myslím že tyto věci by měly být dědičné takže možná něčím takovým trpí i ona i když nikdy nijak takhle se nechovala.
Možná že jsem celý tohle několika řádkové popsání psala naprosto zbytečně protože vám třeba stačilo jen pár věcí a byli by jste schopni říct že to je jen teenegerská nálada ale ráda píšu a tak jsem se dostala do euforie a nedokázala jsem to zkrátit takže se omlouvám za dlouhou otázku.
A aby bylo tedy z tohoto všeho jasné na co se ptám tak to je:
Je to věkem nebo něco víc?

Související recenze a zkušenosti

Doktor ve Vašem okolí