Anorexie – hlad duše i těla

O mentální anorexii a bulimii byla publikována řada článků a reportáží a povědomí laické veřejnosti o této závažné chorobě stoupá. Přesto se stále ještě nedostatečně hovoří o tělesných důsledcích tohoto onemocnění. A právě o nich jsme hovořili s MUDr. Miroslavou Navrátilovou, specialistkou v oblasti klinické výživy v psychiatrii ve Fakultní nemocnici Brno Bohunice.

Paní doktorko, jaké jsou první  příznaky mentální anorexie a bulímie?

Kromě vyhublosti je velmi častým jevem ztráta menstruace u děvčat. Je to jeden z varovných příznaků, který se ale bagatelizuje. Nepravidelnou menstruaci má kde kdo a její ztráta se svádí na stres apod.  Ale ztráta menstruace svědčí o tom, že dochází ke změnám vnitřního prostředí. Jednou z těchto změn je tzv. adaptační hladovění, jehož  účelem je chránit vlastní bílkoviny pro přežití organismu, který  je postaven do role záchrany základních životních funkcí. Snižuje se imunitní a  hormonální činnost, v důsledku toho se  ztrácí vápník z kostí, dochází k jejich prořídnutí,  objevuje se bolestivost páteře a kostí, vznikají spontánní zlomeniny. Snížením hladiny estrogenů v krvi postupně atrofují pohlavní orgány a  roky pak trvá neplodnost. Vzniká pokles hormonů štítné žlázy, tzv. sekundární hypotyreóza, která prohlubuje bazální metabolismus.

Jak se tyto změny projevují navenek?

Důsledkem toho je, že pacient je unavený, malátný, objevuje se nespavost, zvýšená pohotovost ke křečím, může se vyskytnout ochlupení (tzv. lanugo) na nejrůznějších částech těla, nejčastěji v oblastech zad. Snižuje se krevní tlak, zpomaluje se srdeční činnost, vznikají arytmie, které mohou vést až k srdeční zástavě. A  je obrovské riziko, že to pacient necítí až do poslední chvilky, je nekritický k onemocnění, nevyhledá lékařskou péči, dlouho nepřiznává diagnózu mentální anorexie nebo bulimie.

Často si ale okolí může všimnout, že dotyčný není v pořádku….?

To je další problém. Rodina chorobu dlouhou dobu nevidí a reaguje až se objeví nějaké příznaky jako je ztráta menstruace, dívka zkolabuje, někde se najde vyhozené jídlo nebo až se objeví spousta vypadaných vlasů v hřebenu. Pacient se vědomě nebo podvědomě snaží nemoc zastírat. Vymlouvá se na všechny možné příznaky než aby přiznal tuto diagnózu.  Každý ví, že tato nemoc existuje, ví, že existují vychrtlé modelky, ale myslí si, že jejich dcery nebo partnerky se to netýká a ona jim nepřizná, že nejí.  

Jací jsou tito lidé z psychologického hlediska?

Jsou vždy velmi inteligentní, pocházejí z vyšší  socioekonomické vrsty, jsou to středoškoláci nebo vysokoškoláci.  Navenek jsou úspěšní, ve škole premianti a  není důvod myslet si, že je něco v nepořádku.  Obvykle jsou i velmi aktivní. Platí, že čím méně jedí, tím jsou aktivnější. Protože tato nemoc nutí člověka vydávat ze sebe co nejvíc energie, hlavně po jídle, kdy za ně má dotyčný výčitky.

V jakém věku nejčastěji člověk onemocní touto chorobou?

Dříve jsem říkala, že 12- 25 let, teď ale bohužel se věková hranice posouvá, takže máme i devítileté pacienty, ale i pacienty nad 25 let.

Jak se vlastně tato nemoc vyvíjí?

Začíná plíživě a člověk si to ani neuvědomuje, že onemocněl. Začne to například tak, že se vynechávají večeře v rámci správného životního stylu, pak se omezuje oběd, protože na něj není čas,  a nakonec se jídlelnček skládá jen z light výrobků, jogurtů, light coly a minerálek.

Odhalí běžné vyšetření u lékaře tuto chorobu?

Vzhledem k tomu, že  v organismu probíhají adaptační  změny, když lékař provede běžné testy jako u všech nemocných, vlastně nic nenajde. Někdy se objeví sekundárně snížená činnost štítné žlázy, při ztrátě menstruace lékař pošle dívku ke gynekologovi. Ten pokud nerozezná diagnózu, nasadí hormonální antikoncepci nebo hormonální terapii, menstruace nastoupí a gynekolog je spokojen.  V tomto je zákeřnost a smůla tohoto onemocnění. Pokud běžný lékař udělá kompletní biochemické a hematologické vyšetření, nemusí nic odhalit.  A bývá často velkou chybou, že obvodní lékař řekne „No prosím tě, holka, neblázni a začni jíst a nebuď hloupá. Výsledky máš dobré, tak pár kilo ještě přiber.“ A tuto diagnózu neuvažuje.

Hovořila  jste o poruše imunity, v čem spočívá?

Při hladovění dochází ke ztrátě imunitní činnosti. Dívka se dostává do stádia, kdy nemá naprosto žádnou buněčnou ani hormonální imunitu, lze ji přirovnat k postižení imunity při AIDS.  Pacientka je  náchylná k jakékoliv infekci, může dostat zápal plic a na něj zemřít.  Opakují se u ní zdánlivě bezdůvodné infekce, virózy, chřipky, močové infekce nebo kožní změny. Nezabírají antibiotika a často se neví proč.  Je fakt, že pokud lékař nemá s touto chorobou zkušenosti, často ji zamění za jiný problém. Proto je nesmírně důležité odhalit, že se jedná o mentální anorexii.

Může mít toto onemocnění vliv na prožívání sexuality?

Anorexie je nemoc, která postihuje všechno. Týká se tedy i sexuálního života. Dochází k  poruše vnímání sebe sama a objevuje se strach ze sexuality. Takto postižené dívky mají rády doteky, hlazení, něhu, ale nechtějí sex.  Bojí se toho, žádají partnera, aby nemusely vést sexuální život. Vznikají pak další problémy, protože partner chce normální partnerský vztah. Je zde strach ze sexuality, z dospělosti, žena zůstává podvědomě v dětském období, kdy chce být chráněna. Odmítá to, co přistupuje v dospělém věku – sexualitu.

Jaká je prognóza onemocnění ?

Prognóza onemocnění je špatná.  Patří mezi psychitarickou diagnózu, která je na prvním místě v úmrtí, dochází k němu v 10 - 33% a pacienti se dožívají průměrného věku 33 let.  Umírají na sekundární důsledky podvýživy. I bulimička,  která na první pohled nemusí být podvyživená, může zemřít  v důsledku rozvratu metabolismu. U mentalní anorektičky je alespon vidět, že je podvyživená, ale u bulimičky ani tohle vidět není. U bulimií přistupuje ještě časté zneužívání laxativ, diuretik, alkoholu, hormonů štítné žlázy, léků na vyvolání zvracení. U mentální anorexie toto nebývá.

U bulimičky se tedy nelze orientovat podle hmotnosti?

Bulimička může mít i nadváhu. Nejde to proto posuzovat jen podle váhy. Míra úspěšnosti  vyléčení není v  přibírání na váze, to je spíše orientační parametr. Známkou úspěšnosti léčby  by měla být úprava stavu vnitřního prostředí.  Až pokud se upraví vnitřní prostředí, tak lze uvažovat o nárůstu váhy. Pokud se neupraví,  tělo nemá prostředky na to, aby váha narostla. Úžasným  momentem je u žen, když dostanou mensturaci aniž by braly hormony.  Tělo pak signalizuje, že nastupují normální tělesné funkce a začíná se sytit kostní tkáň.

Může pacient s anorexií začít hned normálně jíst?

Pokud je pacient v dlouhodobém hladovění, trpí touto  nemocí například 2-3 roky a  pokud by si řekl, že začne jíst normálně (což se nikdy nestane, ale kdyby se to teoreticky stalo), hrozí tu nebezpečí ve smyslu refeeding syndromu. Ten byl popsán u vězňů v koncentračních táborech, kteří byli dlouhou dobu těžce podvyživeni.  Když se jim potom dala běžná strava, řada z nich zemřela. Třicet let se nevědělo, proč se tak stalo.  Pokud už delší dobu probíhá porucha příjmu potravy, musíme pečlivě kontrolovat vnitřní prostředí, sledovat hladinu elektrolytů v krvi a buňkách a v případě deficitu, což bývá v  90% vážných případů podvýživy, musíme kromě tzv. živení, doplňovat i minerály. Pokud to neuděláme, vedlo by to k tomu, že by se vyčerpaly poslední zásoby fosforu, draslíku a magnézia v buňkách a mohlo by dojít k srdeční zástavě. Nesmí se spěchat, protože bychom mohli pacientku usmrtit.

Takže úpravou vnitřního prostředí je vyhráno?

Pokud  má pacientka v pořádku vnitřní prostředí a přibere na váze, je ještě třeba, aby v sobě neměla tu primární psychiatrickou diagnózu. To je věcí léčby psychiatrů a psychologů.

Co může způsobit návrat nemoci?

Mám tu pacientku, jejíž stav se u nás v nemocnici upravil, ale ona potom navštívila babičku, která jí řekla: „No vidíš, konečně vypadáš jako správná ženská, už ti i prsa narostly.“ A pacientka v tu ránu do anorexie upadla znovu.

Ze  zkušeností vím, že každé slovo může pacienta zvrátit zpátky do nemoci. Nesmí se ani moc chválit, protože to může ublížit.

Takže taková drobná poznámka stačí?

Ve skutečnosti to není problém toho, že někdo někde utrousil nějakou poznámku. Ve skutečnosti je někde zakopaný problém z dětství, který v sobě nosíte vědomě nebo podvědomě a pak jen nějaká úplně nevinná poznámka vyprovokuje  to, co nesete jako zátěž z minulosti a  začne se vyvíjet tato diagnóza.

Jak je to se spoluprací pacientů?

Je to náročné, protože nemají zájem o léčbu. To je jedním  z charakteristických rysů tohoto onemocnění. Oni sem sice přijdou,  vyslechnou to, jich se to ale netýká. Naopak to tady má ještě ten kontraproduktivní rys, že získávají  pocit, co všechno jestě musí v hladovění dohnat.  Je to pro ně věc výkonu.  Dívky chtějí zůstat takové jaké jsou. Dochází u nich ke změně vnímání, samy sebe vidí jinak. Třeba mě, když se jich ptám, vidí normálně, ale samy sebe vidí tlusté.

V čem vidíte největší nebezpečí této choroby?

Riziko spočívá v tom, že tělesné důsledky jsou zřejmé pro lékaře, ale ne pro pacienta. Pacient necítí nějaké závažnější tělesné obtíže a  tak tomu může být do poslední chvíle. Je aktivní, má pocity síly a energie. Ztrácí náhled na situaci a nedokáže už rozlišit, že je to anorexie a je vážně nemocný.

(redakce)

Aktualizováno: 3.6.2010

Doktor ve Vašem okolí