Kdo si počká, ten se dočká! Nebo také ne…

Operace kyčle dva roky, žlučníku rok. Odstranění podezřelé bulky z prsu dva měsíce. I tak vypadají čekací doby na operaci v některých nemocnicích. Pořadníky však stále častěji plní i daleko banálnější zákroky, jako je odstranění krčních mandlí, operace šilhání nebo gynekologická laparoskopie. Zdá se, že náš nárok na automatickou zdravotní péči dostává trhlinu. Léčby se nám sice dostává, je ale kvalitní a dostáváme ji včas? A můžeme ji skutečně získat díky vyhlášce, která přidává nemocničním zařízením 4 mld. korun a ambulantním specialistům půl miliardy?

Paní M. K. z Jihlavska si jednoho rána nahmatala bulku v  prsu. Neváhala a objednala se na mamografické vyšetření. Na to si počkala dva měsíce. Protože odhalilo vysoce podezřelý nález, lékař doporučil provedení biopsie. „Nejbližší volný termín byl za měsíc, s tím, že mi bylo řečeno, že pokud se potvrdí rakovina, na operaci půjdu za dva měsíce." Zděšení paní M. K. bylo obrovské. Pocit, že v prsu možná roste zhoubný nádor, byl nesnesitelný. Rozhodla se proto oslovit jiné pracoviště, motolskou mamologickou poradnu. Do týdne byla provedena biopsie a za několik dalších dnů odstraněný zhoubný nádor. Proč obdobné termíny není schopna dodržet řada jiných pracovišť?

Dostupnost versus čekání

Naše republika je odbornými pracovišti doslova poseta. Výše zmiňovaný mamograf například na Vysočině najdeme v Třebíči, Jihlavě, Novém Městě na Moravě, Havlíčkově Brodě i Pelhřimově. Jenže právě vysoké počty některých pracovišť mohou být kuřím okem našeho zdravotnictví. A způsobují nejen prodlužování čekacích lhůt, ale v důsledku i snížení kvality zdravotní péče.

Proč si tedy nemocnice nevyjednají lepší paušály?, ptáme se a potvrzujeme tím, že kampaň populistických politiků na nás bezpečně zafungovala. A jen jaksi mimochodem zapomněla zdůraznit známou věc, že finanční možnosti zdravotnictví jsou omezené. Populace stárne a do systému přitéká stále méně peněz. Malá pracoviště často nakupují méně materiálu, a tedy za vyšší ceny, nejsou schopna zaplatit více odborníků, kteří by zajistili vícesměnný provoz a v neposlední řadě se stále obtížněji hledají prostředky na nákup modernějších přístrojů. Máme tak sice na evropské poměry nadstandardně snadno dostupnou zdravotní péči, nicméně se stále delšími čekacími dobami a postupně se zhoršující její kvalitou.

Co se stane když...

Představme si region, v kterém máme čtyři nemocnice. Každá z nich disponuje mamografem. Mamograf je využíván v jednosměnném provozu a obsluhují jej dva odborní pracovníci. Nemocnice v regionu tedy musely dohromady uhradit čtyři přístroje, zajistit mzdu osmi lékařům a zmiňme i provozní náklady jako jsou energie, prostory apod. Pokusme se nyní pro danou oblast vytvořit jediné mamografické centrum. Zakupme dva mamografy a zaveďme třísměnnou pracovní dobu. Na obsluhu jednoho přístroje tak budeme potřebovat tři osoby, které navíc ošetří trojnásobek pacientek. Něco také ušetříme sloučením zmíněných provozních nákladů. Výsledkem takového kroku je nejen finanční úspora, ale i zkrácení čekací doby. Zbylé finanční prostředky pak můžeme investovat například do koupě modernějšího mamografu a zvýšit tím kvalitu vyšetření. Tak nějak bychom mohli uvažovat, nesmíme však zapomenout, že každá mince má dvě strany.

Jakou daň zaplatíme?

S centralizací některých odborných vyšetření či léčby se pojí hned několik negativních aspektů. Především musíme počítat se zhoršenou dostupností odborných pracovišť. Tam, kam jsme nyní cestovali patnáct kilometrů, pojedeme například padesát. To může být potíž především pro seniory a sociálně slabé. Možná také bude nutné dostavit se k vyšetření v sobotu pozdě večer, protože naše pracoviště bude pracovat v třísměnném provozu. A je tu ještě jedna věc. Jako laici jen velmi obtížně zhodnotíme kvalitu poskytnuté péče.

Leccos můžeme sice odhadnout – posoudíme, jak se k nám personál choval, jak nám chutnala nemocniční strava, nebo zda se subjektivně cítíme lépe. Ale v to, jestli ortoped zaměřil osu nové kyčle dostatečně precizně nebo lékař na CT nepřehlédl zhoubný nádor, můžeme jen doufat. Především v krátkodobém časovém horizontu je tak kvalita péče pro nás, pacienty, obtížně hodnotitelná. A to nás může ke změně současného stavu značně demotivovat.

Nebo chceme čekat?

Dlouhé čekání na operaci znají především ortopedičtí pacienti. Ti se výměny kyčelního nebo kolenního kloubu dočkají nejčastěji v řádu 10 - 12 měsíců. Čekání se však může vyšplhat i na více než dva a půl roku. Tak je tomu například v nemocnici v Českých Budějovicích. Na opačném pólu s termíny stojí pražská Nemocnice Na Homolce nebo nemocnice v Semilech. Tam se zájemce o operaci dostane na operační stůl za pouhé dva měsíce. Markantní rozdíly ve lhůtách jsou způsobeny nejen počtem zákroků a výší nasmlouvaného paušálu nemocnice, ale i požadavkem pacienta podstoupit operaci na konkrétním pracovišti. „Nový kloub budu mít mnoho let, chci, aby to dopadlo dobře", objasňuje pan J. L. ze Strakonic, proč cestuje až do Ostravy, kde si počká více než dva roky.

Rizika dlouhých lhůt

I zdánlivě chronický problém jako je artróza, může vést za určitých okolností k předčasné smrti. „Stává se, že někteří lidé přicházejí utrápeni bolestmi, udělají sotva pár kroků o berlích nebo jsou dokonce přivezeni na vozíku. V podobných případech se musí operovat tak brzy, jak jen je možné, řádově do měsíce. Zvláště u seniorů, kteří bez operace zemřou na komplikace z nepohyblivosti a bolestí", objasňuje rizika MUDr. Jiří Stryhal z Vojenské nemocnice v Brně. „Zkušený operatér většinou pozná, jestli je půl roku či rok ještě snesitelná doba. V případě prudkého zhoršení bolestí se dá termín operace urychlit, protože vždy máme jakousi rezervu pro akutní případy."

Na seznamech čekacích dob se nezřídka objevují také termíny pro dětské pacienty. Šestiměsíční lhůty se týkají například nosní nebo krční mandle, stejně jako dětské kýly. Zvlášť u dětí je třeba zvážit všechna rizika. Půlroční čekání na odstranění mandle může způsobit poruchy spánku, opakované infekce a zhoršené dýchání. Komplikací u kýly je velmi závažný stav vyžadující okamžitou operaci. Lékař má vždy povinnost poučit rodiče o rizicích souvisejících s čekací dobou. Rozhodnutí, zda jim dítě vystaví či nikoliv, zůstává vždy jen na nich.

(Ne)vinné pojišťovny

Zhodnocení rizik spojených s čekáním je především na lékaři. Jenže i ten je v současné situaci často v úzkých. Omezují ho limity od zdravotních pojišťoven, technické i personální možnosti pracoviště. Některé nemocnice situaci s rozpočtem řeší tím, že upřednostní určitý typ zákroku na úkor jiného. Na ten pak sepisují dlouhý pořadník. Přesto by se podle Jiřího Stryhala vina neměla jednoznačně házet pouze na zdravotní pojišťovny: „Pokud se na ortopedickém pracovišti hodně operuje, paušály na léčbu se postupně během let pro každý rok mírně zvyšovaly. Neměl jsem s tím nikdy zásadní problém. Se zdravotními pojišťovnami se většinou dá jednat a řadu problémů řešit. Za dobu téměř čtyřiceti let, kdy se v ČR endoprotézy začaly dělat, bylo dostatek času, aby se postupy zaběhly a zdravotní pojšťovny věděly, jaká potřeba operací je."

Předražené čekání

Odnáší důsledky dlouhého čekání opravdu jen pacient? Nebo na čekací doby doplácíme ze svých peněženek? Pokud si na operaci počkáme rok, počítejme s užíváním řady léků, pracovní neschopností a průběžnými kontrolami u lékaře. V součtu se mnohdy náklady související s roční lhůtou vyšplhají až na několik desítek tisíc za rok, které putují ze zdravotního pojištění či sociálních dávek. A tedy z naší společné kapsy.

Nová úhradová vyhláška se snaží zdravotnická zařízení podpořit a stabilizovat celý systém. To však neznamená, že zdravotnická zařízení mohou rezignovat na požadavek optimalizace činnosti. A tedy i snahu ušetřit v důsledku peněženky i nám. Záleží na vedení každé nemocnice, jak si poradí s nasmlouváním paušálů od pojišťoven, získá nižší ceny od dodavatelů nebo zajistí dostatečné využití kapacity svých oddělení. Pokud se jim to nepodaří, logicky pracoviště zanikne.

Rovná péče pro všechny

Povede-li nově platná vyhláška skutečně ke stabilizaci našeho zdravotnictví, a tedy ochraně pacienta, zkrácení čekacích dob, nebo naopak náš zdravotnický systém nedokáže přibrzdit od směřování do neodvratného kolapsu, ukáže velmi rychle následující rok. Uvěříme-li ministerstvu zdravotnictví a pojišťovnám, že jim skutečně jde o zkvalitnění péče, ačkoliv balík financí, s kterým nakládají, je velmi omezený, je na místě otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám: Budeme raději cestovat za kratší čekací dobou a možná i kvalitnější péčí do vzdálenějších nemocnic, nebo upřednostníme širokou dostupnost s dlouhým čekáním"? Zatím máme na výběr. Nová vyhláška by ale mohla brzy rozhodnout za nás. I zvýšení úhrad pro nemocnice a ambulantní specialisty zcela jistě s ohledem na omezený balík peněz zafunguje jako regulační mechanismus, který vyselektuje životaschopná a efektivní zdravotnická pracoviště a nechá zaniknout ta, která pracují předraženě a s nižší kvalitou péče. Neuvěříme-li v kroky zmíněných institucí, začněme se vážně zamýšlet nad alternativními postupy, které by mohly bankrot našeho zdravotnictví odvrátit. Existují vůbec?

Petra Dvořáková

Čekat – ano či ne?