Zažil jsem přerod chirurgických oborů

Pane doktore, jak jste se dostal k ortopedii a jakým směrem se v tomto oboru ubíráte?

I když jsem druhoatestovaný chirurg, tak se v posledních deseti letech pohybuji na vymezené parketě ortopedie pro sportovce. Volba oboru vyplynula z toho, co se prolínalo v mém životě. Dělal jsem trenéra basketbalu a současně studoval lékařskou fakultu. Medicínu jsem kombinoval se sportem a vlastně jsem se hned po promoci orientoval v chirurgii především na traumatologickou část.

To asi souvisí s tím, že u sportovců se nejčastěji řeší různá zranění…?

Ano, u sportovců je nejčastější poranění velkých kloubů. Byl jsem jeden z těch, který začínal dělat artroskopické operace kolen a nyní převážná část mé operativy spočívá v operacích kolena a hlezna. Specializoval jsem se také na operaci bolestivého třísla, což je specifická záležitost, kterou u nás moc lékařů nedělá. A protože se medicína úzce specializuje, pochopil jsem, že člověk nemůže být takový polyhistor, který dělá všechno. V průběhu své třicetileté kariéry jsem spoustu diagnóz přenechal svým kolegům, kteří se orientují pouze na ně. Říká se, že když lékař dělá nějakou operaci méně než 20 krát za rok, tak už to není úplně efektivní.

Původně tato specializace v jednotlivých oborech nebyla?

Výchova chirurgů byla velmi univerzální a byli jsme vedeni k tomu, že každý chirurg by měl zvládnout co nejširší záběr v oboru. I druhá chirurgická atestace byla postavena na tom, že člověk musel umět otevřít lebku, hrudník, břicho, vyndat prostatu, ledvinu, udělat resekce střev, spravit kosti apod. Kdežto v zahraničí se směřovalo ke specializaci. Medicína se rozvíjí tak rychle, že pohybovat se ve všech oblastech je prakticky nemožné. Snažíme se udržet diagnosticky, ale pokud se jedná o speciální operativu, tak si ji předáváme s kolegy podle toho, kdo se na danou oblast specializuje. V tom podle mě spočívá kouzlo týmové práce, protože nikdo nemůže být tak chytrý, aby věděl všechno.

Jaká je současná situace ortopedických oborů v České republice?

Myslím si, že byla velká výhoda, že ortopedie měla osobnosti, které ji táhly celosvětovým trendem. Mám namysli například profesora Čecha nebo Slavíka, kteří drželi krok se světem a ortopedie měla možnost se rozvíjet. Chirurgie byla vedená dlouho poměrně širokým objemem, kdežto u ortopedie byli šéfové oboru v sedmdesátých a osmdesátých letech prozíravější. Podle mého názoru současná česká ortopedie je ve srovnatelných měřítkách s celou evropskou špičkou a skutečně se nemáme za co stydět.

Nemáte pocit, že některá pracoviště podléhají komerčním zájmům a preferují lukrativnější zákroky?

Samozřejmě v každém oboru má komerce tendenci hnát medicínu někam jinam než by mělo být. Klinická pracoviště, která určují trendy, se zabývají novinkami a mají možnost získávat granty na výzkum. S trochou nadsázky říkám, že na klinikách se mají prošlapávat cestičky a hledat a my - soukromí lékaři - využíváme to, co je odzkoušené a funguje. Nemůžeme si dovolit experimentovat. Ale nemyslím si, že by se v soukromém sektoru dělaly pouze lukrativní zákroky.

Obecně je v chirurgických oborech trendem provádět miniinvazivní operace, jak je to s ortopedií?

Ano, miniinvazivní chirurgie je obrovský skok kupředu. Zažil jsem éru klasické chirurgie, která se prakticky 150 let neměnila. Měnila se pouze anestezie, ale nástroje a operační techniky se neměnily. Až s příchodem miniivazivních endoskopických metod, což se projevilo prakticky ve všech oborech, se všechno změnilo. V ortopedii artroskopická technika způsobila obrovský skok. Nejsou to jenom operace kolena, ramen nebo hlezna, ale jsou i specialisté, kteří dokáží výborným způsobem udělat artroskopii zápěstí nebo lokte. Miniinvazivní operace posouvají situaci pacienta úplně jinam. Dřív operace vyžadovaly dlouhodobé léčení a rehabilitaci a nyní pacient například po operaci menisku jde druhý den po operaci domů a třetí den chodí bez berlí. Mám pacienty, kteří po týdnu trénují a za další týden hrají zápasy. Já osobně jsem například operaci kolene klasickou cestou neprováděl snad třináct, čtrnáct let. Zažil jsem za těch třicet let své praxe ohromný přerod, který chirurgickou medicínu otočil naprosto jiným směrem. A tyto veliké změny se udály v jedné generaci.

Prováděl jste oba typy operativy, klasickou i endoskopickou, kterou osobně považujete za obtížnější?

Pokud člověk zvládne endoskopické techniky, tak je to nesrovnatelně pohodlnější. Když jsem poprvé viděl endoskopickou operaci, říkal jsem si, že klasickou cestou bych to udělal rychleji. Ale ted už bych to rozhodně neřekl.

V řadě oborů má již dnes pacient možnost volby například mezi použitím kvalitnějšího a méně kvalitního materiálu. Typickým příkladem jsou plomby u zubaře. Jak je to s materiály v ortopedii?

Tohle je bohužel dané systémem našeho zdravotnictví. Domnívám se, že by měl být dán nějaký standard, který by byl plně hrazený a potom by měl být nadstandard, který by si měl pacient možnost doplatit. Platí to i v endoprotetice. Ale u nás si pacient nemá možnost doplatit nadstandard. Může si buď zaplatit všechno nebo nic. Tak je to také s výběrem lékaře. Musíme si přiznat, že ne všichni jsou hned vyškolení. Trvá 15 – 20 let než se člověk dopracuje na nějakou úroveň. A pokud si někdo nebude chtít zaplatit konkrétního lékaře, tak bude muset přijmout to, že ho bude operovat lékař, který na něj vyjde. Myslím si, že je to celkem logické. A zdá se mi, že tady se pořád snažíme žít jako v socialismu a tím vzniká pouze prostor pro korupci.

Jak by se mělo podle Vás postupovat v případě, že pacient nedodržuje pooperační režim a v důsledku toho dochází například k nákladné reoperaci?

To je přesně ono. Máme poplatek 30Kč, což je skutečně symbolická částka a při jejím vybírání nejde o to, že by se tím zvedla úroveň zdravotnictví nebo jeho rozpočet, ale o to, že lidé by si konečně měli uvědomit, že tohle není socialistické zdravotnictví. Lidé nejsou zvyklí brát zodpovědnost za své zdraví a přenášejí ji na nějaký pomyslný stát. A nechápou, že společnost by se měla vyvíjet tak, aby stát do našeho života vstupoval co nejméně. Zdravotnictví by mělo být solidární v tom smyslu, že budeme platit a připlácet těm, kteří se dostanou do nezvladatelné situace. Ale základ je v tom osobním. A mám vyzkoušené, že ti pacienti, kteří si u mě platí , se k sobě chovají daleko lépe než ti, co to mají zadarmo. A i těch „hloupých“ 30 Kč udělá z pacienta zákazníka. Je třeba vymýtit tohle myšlení. Na celém světě nikdo nedostane zdarma to nejlepší.

Jaký je váš postoj k ženám – ortopedkám, není to obor spíše pro mužské svaly?

Je to obor, který skutečně vyžaduje velkou fyzickou sílu. V chirurgii jsou ještě takové špičkové odbornice, jako byla například profesorka Pešková, které jsou šikovné a vynikající operatérky, ale velká ortopedie pro ženu není. Ale i ženy si i v tomto oboru vždy najdou nějakou část, kterou můžou dělat, například ortopedii ruky, dětskou ortopedii. Zvlášť korekční operace u dětí umožňují ženě projevit cit, stejně jako jej mohou projevit například v estetické chirurgii.

Kam myslíte že se bude ortopedie ubírat dál?

Člověk určitě zůstane. Začínají samozřejmě robotické operace. Narůstá trend, že mechanická činnost člověka bude potlačována a lékař bude spíš jen kontrolovat operující stroje.