Konečně na míčky pořádně vidím, říká Radek Štěpánek

Autor:

Tenista světového jména, třiatřicetiletý rodák z Karviné, Radek Štěpánek má na svém kontě řadu sportovních úspěchů. K těm nejnovějším patří vítězství na turnaji okruhu ATP ve Washingtonu (již pátý titul v kariéře), udržení českého daviscupového týmu v elitní Světové skupině, ale především čerstvý titul ve čtyřhře z grandslamového turnaje Australian Open. Věděli jste, že řadu let podával špičkové výkony s vážnou vadou zraku, aniž o ní věděl?

Máte za sebou vstup do nového roku tak říkajíc z kategorie snů. Jak moc si svého vítězství v Melbourne ceníte?

Určitě je to pro mě životní úspěch. Vyhrát grandslamový titul je zápis do historie s razítkem nesmrtelnosti a moc si toho vážím. Člověk tenisu obětuje celý život a tohle je ta nejkrásnější odměna za spoustu let práce a odříkání. A to nejen zásluhou mojí, ale i mé rodiny, bez které bych na tento úspěch nedosáhl.

Počítal jste s úspěchem hned na prvním letošním turnaji?

Jdu do každého turnaje s tím, že chci uspět. To, že se mi povedlo zvítězit na prvním grandslamovém turnaji, je tím nejhezčím začátkem sezony.

R.Štěpánek

Co to znamená pro vaši tenisovou budoucnost?

Především obrovskou motivaci do dalších turnajů a sezon. Je to pocit, pro který tenis hraju. Zisk vítězství na grandslamu znamená vyhrát nejuznávanější a nejrespektovanější turnaj. Je to prostě maximum, co se člověku může povést.

Řadu let jste hrál vrcholový tenis s oční vadou, do ordinace oftalmologa vás prý odvedl až Petr Korda. Je obdivuhodné, že jste dokázal podávat špičkové výkony s několika dioptriemi na každém oku. Nepociťoval jste žádné problémy, které by vás k očnímu lékaři přivedly dříve?

Nepociťoval, byl jsem asi zvyklý na to, co vidím a nepřišlo mi, že bych měl problémy. Ale je pravda, že se po vyšetření pan doktor divil, jak vůbec můžu trefit míč. A když jsem mu řekl, že hraju profesionální tenis a jsem mezi padesáti nejlepšími na světě, tak málem upadl na zem.

O váš zrak se starají v Refrakčním Centru Praha. Proč jste si vybral právě toto pracoviště a neobrátil se na odborníky v zahraničí?

Protože věřím českým odborníkům a pan primář Novák mi obrovsky pomohl. V USA mi totiž vybrali špatné kontaktní čočky, se kterými jsem měl problémy při hraní pod umělým osvětlením a někdy i v halách. Až díky zkušenostem, znalostem a citu primáře Nováka pro to, co dělá, jsme po systematickém dvouměsíčním výběru našli čočky, které mi byly příjemné. Tehdy jsem mu průběžně sděloval své pocity, co mi vadí anebo co je naopak lepší, komunikovali jsme spolu i na dálku, po telefonu. Dnes mám tedy konečně čočky, ve kterých nepociťuji žádný handicap.

Neuvažoval jste o laserové operaci očí?

Tuhle možnost jsme samozřejmě s panem primářem také probírali. Vzhledem k výši a druhu mé vady (dalekozrakosti) mi doporučil zatím se operaci vyhnout. A jelikož k němu mám plnou důvěru, tak ho poslouchám.

Po diagnostikování dioptrické vady tedy hrajete s kontaktními čočkami. Provází jejich používání při tenise nějaká úskalí?

Největším úskalím pro mě bylo hrát zápasy pod umělým osvětlením, a to kvůli reakci. V tenise je načasování úderu hrozně důležité a člověk tedy musí mít zrak jak ostříž.

Martina Navrátilová se na kurtu objevovala v brýlích, zkoušel jste to také?

Brýle jsem zkoušel, dokonce hned několik druhů. Jenže mé oči byly upřené na kraje obrouček, což způsobovalo bolesti hlavy, takže tahle varianta padla.

Patříte mezi hráče, pro které je motivací touha něco dokázat, být úspěšný, a výhra pak tou nejlepší odměnou. Jak se ale vyrovnáváte s prohrami, které zákonitě také přicházejí?

To je to největší umění - vyrovnat se s porážkami. Je potřeba je vstřebat, moc dlouho se v nich nepitvat a hlavně se z nich poučit. A potom se vrhnout znova do tréninku. Mě porážky dělají lepším, protože je nemám rád.

Jaké vlastnosti, předpoklady jsou podmínkou úspěchu mladého začínajícího tenisty v dnešní době? A vidíte rozdíl oproti vašim vlastním začátkům?

Nejdůležitější je, aby to dítě bavilo. Mě museli tahat z kurtu, hrál jsem od rána do večera a pořád neměl dost. Baví mě to stejně i po dvaceti letech kariéry. Potřebné je také mít zázemí v rodičích. Já měl obrovské štěstí, rodiče mě podporovali, obětovali se mému tenisu. Za to jim budu do smrti vděčný. Čas a úsilí, které je to stálo, se jim snažím vracet alespoň svými výsledky. Těší mě vidět je spokojené. Když vyhraji a oni brečí a jsou na mě pyšní, tak to mě skutečně naplňuje.

Tenis označujete za nejnáročnější individuální sport. Proč? Do jaké míry se podepisuje na zdraví, psychice hráče?

Určitě obrovským opotřebováním tělesné i psychické stránky. Spousta času v letadlech, změny časových pásem, tréninky, fyzická příprava a to pořád v plném tempu, týden co týden. K tomu obrovský tlak, se kterým se musíme vypořádat. Je to sport, kterému musíte věnovat 24 hodin denně, protože každá věc může ovlivnit váš výkon.

Co především pro vás osobně tenis znamená?

Tenis je pro mě zaměstnání a zábava v jednom. Je málo lidí na světě, kteří mohou upřímně říct - mám práci, která mě baví. Tenis je můj život, točí se kolem něj všechno, co v životě dělám, a jsem za to rád. Díky tenisu poznávám různé země, kultury, spoustu zajímavých lidí.

Baví vás i jiné sporty? Jak se vlastně špičkový tenista udržuje v kondici?

Moc mě baví jít si zahrát fotbal, squash, nohejbal, zalyžovat si, ale momentálně musím být opatrný, abych si nepřivodil zbytečné zranění. Ale až skončím kariéru, tak si určitě tyto sporty dopřeji v plné míře.

Děkujeme za rozhovor.

Publikováno: 29.2.2012

Doktor ve Vašem okolí